Co stojí za úsměvem

12.02.2021

Miluji svůj úsměv a ráda ho dávám Vám ostatním. Často slýchám od okolí, od těch co neznají příběh, ty se pořád usmíváš a máš takovou pohodičku. Také bychom chtěli mít takový klid, kavárnu, cvičit si jógu, mít dítě ve střídavé péči. To je přece všechno tak super. Ano všechno je super, když se člověk podívá zpětně, jsem za každou chvíli za vše co mám vděčná. Nejvíc jsem vděčná, za to, že umím pracovat se sebou uvnitř. V jakékoli situaci dokáži najít tu lepší stránku, uklidnit se a vykouzlit ten úsměv, který s každou ránou je upřímnější. Když skoro nic nepomáhá tak čmárám, píšu do deníčku své pocity. nebo si je namaluji. A je jedno, že moje písmo je kostrbaté a obrázky jsou jako od syna ze školky :D 
Dělám, to co mi zrovna dělá radost, co miluji. Miluji když můžu jogovat, miluji mé ženy, které po lekci jogy odchazí uvolněné a úsměvem. Miluji, když připravuji kávu a přitom si povídám s paní od vedle, která si pro ni přišla na procházku. Proto ten úsměv. 

Za tím úsměvem je vděčnost. nesmírná a hluboká. Jsou chvíle, kdy ho vystřídá proud slz, bezmoc a mé emoce proudí ven jako horká láva ze sopky. Myslím, si že i to je správné všechnu tu lávu občas vychrlit a spláchnout jí proudem slz. Neukládat svoje trápení do sebe do těla, protože vždy cítím jak mi ztuhne například šíje nebo mě prudce rozbolí hlava. Vše musí ven, na papír, vykřičet, vybrečet, vyběhat, cokoli pomáhá je správné. 

Občas jako teď mě napadlo, jak si můžeš dovolit mít radost, usmívat se a být vlastně šťastná - když tvoje dítě je pryč a ty s tím nic neuděláš, když je vše zavřené, když někdo jiný na mě utočí sprostě a zbraněmi, které jsou podpásové.  STOP! Můžu si dovolit být v klidu, můžu se usmívat, můžu se radovat. Sama jsem zodpovědná za svoje tělo a když si uvědomím, jak mě ty události konsternují. To přece nemůžu připustit, abych ničila sebe a své tělo. Tak to pustím ven. A protože už vím, že každá zlá zpráva a situace dobře dopadla jako v pohádce, tak se prostě usměju na ten svět věřím a jsme vděčná :)